Jak jsme se vypořádali s Nepřizpůsobivými

  Obec Nesevlky vždy patřila k těm slušnějším v okrese. Nikdy se u nás nekradlo(kromě majetku JZD), lhalo se jen výjimečně, nepodvádělo se, pilo se vždy s mírou a drogám se oddával pouze obecní feťák Jouza, který kouřil sušené sedmikrásky. Naše taneční zábavy byly ty nejklidnější v kraji, končily kolem deváté hodiny večer a hudba na nich nebyla povolena kvůli hluku.  

Tato idylka však neměla trvat na věky, do domu po nedávno zesnulé vdově Horákové se nastěhovali nájemníci – velice početná rodina přišedší z okresního města. Zanedlouho poté, co se noví spoluobčané nastěhovali, začaly se v Nesevlkách záhadně ztrácet věci, ale také domácí zvířata. Zprvu jsme tomu nevěnovali pozornost, ale když se zjara Pulpitovi ztratilo kolo, na kterém právě jel, pojali jsme jisté podezření. K novým sousedům jsme ale stále byli přátelští a hleděli si svého, ačkoliv odpadky, které novousedlíci vyhazovali z oken rovnou na ulici, nezřídka někoho zasáhly a na jaře začaly také nepříjemně zapáchat. Oceňovali jsme vřelý vztah nových sousedů k přírodě a k pobytu na čerstvém vzduchu. V domě trávili minimum času a většinu dne byla rodina na zápraží a před domem. Ne tak pozitivně byl přijímán jejich vztah k alkoholu a práci. Hlava rodiny Dezider Sýkora trávil celé dny popíjením levné vodky v křesle před domem, stejně tak i ostatní dospělí a část starších dětí. Že by chodil někam do práce nikdo nevěděl.

Stále nám byl ale nejasný původ našich excentrických sousedů. Světlo do této záhady vnesl starosta Nývlt. Když došel za starým Sýkorou a nabídl mu práci na kopání obecního plynovodu, ten ho odbyl slovy „neser se do mě, more!“ A protože starosta jednou slyšel angličtinu v televizi, hned pádil do knihovny pro slovník a pak do hostince U Šeborů, aby se nám s objevem pochlubil. Záhadné slovíčko prý znamená v angličtině „více“ a je tedy jasné, že Sýkorovi pocházejí z anglicky mluvící země. Jméno „Sýkora“ tomu sice nenasvědčovalo, ale třeba si je změnili, aby se přizpůsobili nové zemi, navíc se jedna z jejich dcer jmenovala Mary Angela. Do hovoru se vložil vedle sedící traktorista Brůna, že prý zaslechl dvě ze Sýkorovic dětí, jak si stěžují, že chtějí zpátky do Kanady. A bylo jasno, Kanaďané to jsou! Brůnovi jsme koupili dvojitý rum za odměnu a sobě navzájem pro radost.

S Kanaďany ale začaly být velice brzo značné problémy. Od té doby, co se Frantovi Beránkovi ztratila hi-fi věž, nepřestávala ze Sýkorovic domu hrát hlasitá hudba i v noci. Kočky a psi se ztráceli čím dál častěji a grilovací večírky u kanadských sousedů nabíraly na intenzitě. Množily se také slovní i fyzické spory s novousedlíky, zmizely všechny poklopy od kanálů, pumpa, zvon z kostela a hromady odpadků dosahovaly výšky dospělého muže na žebříku.

Na obecním zastupitelstvu padlo rozhodnutí řešit náš problém s Kanaďany na vyšší úrovni. Vzhledem k tomu, že zastupitelstvo tradičně zasedá U Šeborů, měli jsme toto rozhodnutí z první ruky. Lopuch, který je nejchytřejším obyvatelem Nesevlk a v kvalifikaci na A-Z kvíz skončil sedmý, poznamenal, že když jsou Kanaďané, tak jsou tu vlastně menšina a měli bychom kontaktovat nějaký úřad pro menšiny. Všichni jsme měli z toho nápadu ohromnou radost a byli jsme hrdí, že máme v obci génia. Koupili jsme všichni Lopuchovi po panáku rumu a starosta běžel telefonovat. Genius do sebe vyklopil deset rumů a vyzvracel se pod stůl.

Za týden dorazil černý Passat s pány z Vládní agentury pro integraci menšin, což vzbudilo veliký rozruch, protože děti viděli muže v obleku jen v televizi. Pánové hned zamířili k domu Sýkorových, rozhlíželi se, promluvili s Deziderem a pak šli za starostou. Tomu řekli, že se nejedná o Kanaďany, ale o Nepřizpůsobivé a že je s nimi všechno naprosto v pořádku a že akorát potřebují integrovat a hlavně jim nic nenutit, že mají vlastní kulturu. Pak ještě říkali, že nám pošlou peníze z grantu Evropské unie a metodické pokyny, jak je máme integrovat. Za ty pokyny jsme byli rádi, protože nikdo nevěděl, co integrace je. Peníze dorazily dřív než hasiči, když se u nás převrhl kamion s rtutí. Bylo jich ovšem tolik, že jsme si začali myslet, že integrace znamená pozlacení a osázení diamanty. Když starosta přečetl pokyny k integraci, bylo jednohlasně odhlasováno, že integrovat se nebude. Obecní genius Lopuch vymyslel geniální plán, jak lépe investovat peníze z grantu.

V Praze, v budově, kde sídlí Vládní agentura pro integraci menšin jsme pronajali byt a zaplatili nájem na půl roku. Počkali jsme až se Sýkora a ostatní dospělí opijí z basy Hanácké vodky, kterou jsme nechali před jejich domem. Naložili jsme je do objednaného autobusu i s dětmi, kterým jsme řekli, že jedou na letiště a pak do Kanady. Všechny jejich věci jsme naházeli do stěhovacího auta a vypravili za nimi do jejich nového bydliště. Pro jistotu jsme strhli cedule s názvem obce a zamalovali směrovky, kdyby se náhodou chtěli vrátit. Zbytek peněz z grantu jsme použili na nápravu škod po Nepřizpůsobivých. Doufáme, že si je pánové v Praze zintegrují sami, my jsme jen prostí vesničané(kromě Lopucha) a tohle není nic pro nás.